5. - 7. 4. 2019
CHKO Chřiby
hrady Cimburk a Buchlov, zámek Buchlovice, poutní místo Velehrad
Pro náš první letošní pobyt vybral páníček oblíbenou jižní Moravu; ovšem část retrívřími čumáčky dosud neprozkoumanou, protkanou mnoha stezkami v bukových lesích, s neobvyklými skalními útvary a občasnými vyhlídkami na členitou vrchovinu Karpat. A kam že jsme se to tedy vypravili? Do chráněné krajinné oblasti Chřiby.
Dočasným domečkem, který Cindynka jako správný hlídač od prvního večera přijala za vlastní, stal se nám útulný přízemní apartmán v lázeňském areálu Smraďavka.
Nenechte se zmást, možná úsměvný název nesouvisí s tím, kde všude před výstavní sezónou „navonět“ retrívří kožíšek, ale s dávnými sirnatými prameny v údolí Dlouhé řeky, protékající jižně od turistického centra, města Buchlovice.
Páteční ráno zahájili jsme ostrým tempem. Podle psicházkového hesla „můžete jít vedle Verunky, pokud jí stačíte“, z parkoviště Pod Vršavou pádíme lesní cestou dobýt zříceninu Cimburk; gotický hrad z 14.stol. s původně rozsáhlým palácem a dvěma obrannými věžemi. Netrvalo dlouho a už se mezi hustým bukovým porostem objevily obrysy hradeb.
V současnosti se o památku stará občanské sdružení; smekáme klobouk, jak usilovně se nejen rekonstrukčním pracím věnují. Pokud by hledali posilu při vykopávkách, Cindynka se dobrovolně hlásí a doběhne k hradu klidně sama, cestu už vyčmuchá.
Do bývalého jádra hradu lze vystoupat pouze po příkrých schodech, a tak byl jednohlasně všemi retrívřicemi zvolen za průzkumníka páník.
Aby se uvnitř nebál, až na ochoz k západní věži jej doprovázela černá kočička, jeden z čtyřnohých obyvatel hradu. Její honosné jméno nám sice pán u pokladny prozradil, ale bohužel si jej nepamatujeme..
Nejnáročnější část pěší túry čekala k rozcestí pod studánkou U mísy. I nejstarší člen výpravy, Verunka, výstup zvládl a za odměnu se všem čtyřnohým u dřevěného přístřešku dostalo mističky s posilněním a odpočinku.
Páník mezitím znovu prověřil kondici; po červené stezce, strmým stoupáním až k pískovcové skále s názvem Kazatelna, z níž dohlédnete na Cimburk či Koryčanskou přehradní nádrž.
Po jeho návratu do retřívřího základního tábora, čerstvě odpočatý vítací pes Cindynka nejvíc vrtěla ocáskem a po povelu „Volno!“ už si to štrádovala dál po zpevněné cestě, vstříc skalnímu útvaru Kozel; tato osamocená věžovitá skála je přírodní památkou.
Odtud už to po rovince k parkovišti bylo „co by retrívr ťáp“- to je takový cestovatelský oříšek..
Nápad vyrazit za slunečného počasí do nedalekého Velehradu neměl chybičku. Proťapkali jsme klášterní areál od nádvoří po lapidárium, páníčci poté navštívili interiér baziliky Nanebevzetí Panny Marie a sv.Cyrila a Metoděje;
až vás sem cestovatelské choutky zavedou, stojí za to alespoň nakouknout. Stropní malby, kaple, kazatelna či řezbářské práce na předních lavicích, zdobených soškami, jsou jedinečné. Pejskové dovnitř nemohou, odměny za čekání se dočkali později..
Na východním okraji obce, v lokalitě původního osídlení za Velké Moravy, nachází se archeoskanzen Modrá; poznáte tu, jak žili, bydleli či hospodařili naši předkové, a po celou dobu vás pozorují či přímo doprovázejí různá hospodářská zvířátka.
Naše retrívřice se zblízka očmuchaly s pašíky, dvěma huňatými obřími ovečkami, zvídavě k nám přibíhaly také kozy. Tolik pro nás netradičních zvířátek, to se při venčení v lese nepostěstí
Krásná zvířecí momentka NENÍ fotomontáž, na psí duši i psí uši !!
Ájinka by nejraději se všemi skotačila, má ráda zvířátka v pohybu (slípka stojící bez hnutí u Áji nepochodí)
. Klidnější Verunka pozorně sledovala malá černá selátka, jak se každé snaží získat a sdlábnout žvanec od pana správce. Velký pašík-mamina byla ve střehu před psími návštěvníky, mrskala ocáskem, občas se o pár krůčků přiblížila, avšak ani bojovníka Cindynku jsme raději na bližší seznámení nepustili.
V sobotu se sluníčku vstávat nechtělo.
Nás však pošmourné počasí neodradilo; po snídani jsme doplnili batůžky a hurá na vrch Buchlov, na němž se tyčí hrad. Ač monumentální stavba, po příjezdu na parkoviště z husté mlhy nevystupovala ani věžička...
Před dobýváním vyběhly hafinky nejprve na naučnou stezku okolím hradu. Tu a tam zdálky zakřičel bažant, Cindynka hned nastražila ouška. U přístřešku pod vrchem Modla nás uvítalo lesní zvířectvo a ochotně se s retrívřicemi vyfotilo.
Na vrchu se kdysi rozkládalo keltské hradiště, ve 13.stol. tu byla vystavěna kaple sv. Barbory. Bukové lesy jižně pod sakrální stavbou ukrývají nejednu horolezeckou výzvu, v podobě špičatých pískovcových skalisek.
Mlha se z Buchlova pomalu, ale jistě vydala na ústup, nejspíš ze strachu, náš pes-myšilov Cindynka dovede pořádně vycenit zuby. A tak za pár minut už ťapáme původní dlážděnou cestou k vstupní bráně do jednoho z nejstarších hradů na Moravě. První zmínky sahají do 13.stol., nicméně výstavba trvala desítky dalších let. Škoda jen, že čtyřnozí návstěvníci nesmějí dále než na 1.nádvoří.
Taková opatření náš retrívří tým opravdu nechápe; páníčci jsou zodpovědní, proč by nemohl pejsek na vodítku pročmuchat alespoň venkovní prostory, když ho sem tlapky donesly??
Ještě přísnější pravidla platí v Buchovicích. Tam jsme se smířili s tím, že retrívří pac nesmí ani na okraj zahrady. Zdejší přírodní park anglického typu s množstvím exotických jehličnatých i listnatých dřevin a terasovitě uspořádaných travnatých ploch, doplněný i sochami, je totiž považován za velevýznamnou památku tzv.historické zeleně. Obklopuje luxusní zámecké sídlo ve stylu pozdní renesance, vybudované v 17.stol. A tak zatímco retrívřice spokojeně spinkaly na zahrádce oblíbené restaurace (ono je lepší zdržovat se „u žlabu“, pes nikdy neví, třeba něco kápne), páníčci se prostřídali a alespoň část parku navštívili. A získali jsme další cennou turistickou známku. Každopádně, už se moc těšíme na milované, pejskům přístupné, anglické parky v Lednici a Valticích...
Štěkneme vám, takový větrný mlýn, „to se muší vidět!“ Původní stavba holandského typu již nad obcí Jalubí nestojí, zanikla během války. Nakoukli jsme tak do interiéru její repliky. Díky úsilí místních se po desítkách let podařilo vrátit do kraje typickou siluetu i se šindelovou střechou a perutěmi.
Počasí se později odpoledne částečně vybralo, proč tedy nezakončit příjemný výletní den šplháním na rozhlednu? Na okraji polešovického lesoparku nachází se Floriánka, stavba z modřínového dřeva s točitými schody, s malebným názvem dle místní odrůdy vinné révy. A zároveň další zkouška pro psa-rozhlednáře Verunku; kdepak, „klid na stanovišti“ pod rozhlednou nezvládáme, tentokrát naše psí babča splašila k vydatnému štěkotu i Cindynku. Njn, když páník se nepoučí a nahoru leze bez pejska, tak je třeba mu vyčinit!
Retrívří foto ve znamení Verunčina „já se fotit nebudu!“
A je tu neděle, čekalo nás cestování domů, do jižních Čech. Verunka takový den na každém pobytu přesně pozná, proto hned po snídani zaujala místo uprostřed apartmánu, aby měla přehled během balení před odjezdem. Nebojte hafinky, páník vás tu nezapomene! Okolo desáté hodiny už způsobem „půl psa“ nastupujeme (pozn. „Páníčků, vysaď nás nahoru!“)
Serpentýnami klesáme z Buchlovských hor do nížiny pod Litenčickou pahorkatinou, za chvilku máme na dohled Bučovice. Dominantou města bývá uváděn čtyřkřídlý renesanční zámek s arkádovým nádvořím a vzácnou kašnou. Také sem zavítala retrívří tlapa, resp. všech dvanáct.
Putování zakončili jsme v historicky významném místě, proslíděním nádvoří a části zahrady zámku ve Slavkově. Cindy je známý zbojník, nezalekla se mohutných, naleštěných a jistě k okamžitému boji připravených děl v podloubích před vstupní halou barokního panství. Určitě by ji Napoleon pochválil, minimálně kachním stehýnkem.
S ohledem na Ájinku, notně unaveného člena výpravy, do francouzské zahrady s bazénky (po zimě ještě vypuštěnými) a sochami jsme nakoukli jen krátce. Navazující park s lipovou alejí třeba někdy příště...
A mimochodem, letní jižní Morava je teprve před námi...
Námořník Verunka velí, plavbě po Staré Dyji štěkáme třikrát „HAF! HAF! HAF! ;-)